čtvrtek 13. června 2013

Žonglování jako meditace a tvoření reality - i pro nás méně šikovné


Taky jste někdy sledovali  úžasnou show na srazech Tribo Fuego nebo jiných žonglérských akcích, a říkali si, že byste se taky zapojili, ale nějak si netroufáte :)
Jsem si celkem jistá, že takových lidí je dost. Buď těch, kteří to nikdy nezkusili, a fascinuje je to, ale mají pocit, že tohleto nikdy "nezvládnou".
Nebo těch, kdo si rádi v soukromí občas s něčím zatočí, ale protože nezvládají moc triků, při pohledu na ty pokročilé ztrácejí sebedůvěru.

Přestože si v hlavě uvědomuju, že to vlastně je úplně o něčem jiném, postihlo mě tohle nevěření si v poslední době taky. A dnes, po ranním točení na zahradě, jsem snad konečně přišla na to, jak z toho ven :)

Miluju žonglování, už léta, nesmírně intenzivně cítím, jak je to nádherná práce s energií, jak to člověku srovnává vibrace, vyrovnává obě půlky těla, umožňuje provádět krouživé pohyby ve všech kloubech, kterých je v naší civilizaci tak málo.

A pak v tom cítím ještě další, hlubší rovinu. Pomocí těch kruhů, s ohněm zvláště, si člověk pročišťuje své pole. A tvoří. Rozšiřuje svou realitu o všechny ty kruhy a pohyby, rozšiřuje svůj obzor a potenciál možností, vůbec ne jen těch tělesných.

Druhá věc je, že učit se klasické triky, všechny ty úžasné věci, co s mou oblíbenou hračkou, s tyčí, dělá tolik lidí, mi nějak moc nejde. Postupně, za léta, jsem jich zvládla okolo 10, jednoduchých :) A trvá mi řádově desítky tréninků ovládnout jeden prvek natolik, abych se do něj mohla ponořit, točit plynule, aby mi tyč nepadala.
Pokud bych se měla opravdu v tomto "něco naučit", musela bych na tom zřejmě pracovat několik hodin denně. Což vůbec nezní špatně, pokud bych měla několik paralelních životů, ale v praxi na to tolik času nemám, potřebuju dělat jiné věci, cítím že mám dělat jiné věci. Mám spíš tak půl hodiny, a ještě ne každý den.

A právě to mě v poslední době trápilo, a pořád jsem měla pocit, že dokud tomu ty hodiny nevěnuju, nestojí to za nic.

Až v posledních týdnech se začlo něco měnit. Začala jsem se smiřovat s tím, že kejklířka ovládající spousty složitých triků asi v žádné blízké době nebudu, a tím ze mně opadl ten pocit nedostatečnosti.

A to mi pomohlo všimnout si, co že to tedy opravdu dělám, co mě baví s tyčí dělat, když vypnu myšlení a vůbec to neřeším, nesnažím se nic "naučit".

Baví mě chvíli si projíždět to, co umím, ladit to, harmonizovat, a zkoušet si napojovat se pomocí těch pohybů na vesmír. S těmi zvládnutými to jde velice dobře.
Baví mě chvíli trénovat ten další jeden jednoduchý trik, který se zrovna snažím zvládnout :), a mám radost z těch malých pokroků, co přicházejí.

Zbytek času si hraju a dělám svoje vlastní věci, které si spontánně chce zkoušet moje tělo. Jsou hodně o kontaktu a o rovnováze. Přijde mi, že tyč při nich slouží hlavně k vycentrování, a prohloubení uvědomělosti pohybu, a rozšíření jeho energetického potenciálu. Neděje se s ní nic komplikovaného, často jen někde balancuje, ale ten pocit z toho je nádherný.

Tělo samotné je nástroj kontaktu s naší podstatou a tvoření reality, to děláme ve spontánním tanci, projevujeme sami sebe, pročišťujeme se a expandujeme do nových prostorů. Tyč nebo jiný nástroj rozšiřuje naše možnosti.

Nepochybně všichni ti opravdoví žongléři tohle cítí a milují, ať už to mají pojmenované nebo ne, a proto to dělají.
Ale člověk to může prožívat i bez vysoké úrovně dovednosti, stačí právě neřešit to a dovolit si splynout s nástrojem a nechat dít to, co se děje.

Přemýšlím vlastně už dlouho o tom, pořádat někdy něco jako meditační workshopy s žonglovacími hračkami, právě pro ty, kdo to ještě nezkusili, nebo si nevěří. Kde půjde jen o to, prožívat tu energii a nechat nápady a pohyby volně vystupovat zevnitř.

Koho to chytné, má pak spoustu možností učit se a trénovat. Ale zároveň bude vědět, že si může hrát i na té úplně nejzákladnější úrovni, a může ho to obohacovat a naplňovat a těšit.

A pokud má chuť, klidně si tak může hrát i na nějakém tom žonglovacím srazu :)

------------
Objevila jsem překrásný ilustrační obrázek, ale nejde nalinkovat, tak si kdyžtak klikněte.
Tohle se mi třeba líbí, zkoušet si, co co jde dělat nohama


neděle 2. června 2013

Lanový park a důvěra k vesmíru

Navštívili jsme s kamarádem lanový park v Hostivaři, kam mě to už dávno přitahovalo.
Dvě úrovně lanových překážek ve výšce 5 a 10 metrů uprostřed překrásného borového lesa nad Hostivařskou přehradou.

Člověk si výborně protáhne tělo.
Jste samozřejmě perfektně jištěni, úzkostlivě se dbá, aby vám ani pět vteřin nehrozilo, že spadnete.



Přesto jsem tam nahoře měla strach. Můj celoživotní strach z výšek se odmítl vypnout jen proto, že jsem jištěná, a zůstal naprosto aktivní. Což v praxi vypadalo tak, že jsem se křečovitě držela lan a snažila se nikdy nepustit.

V hlavě jsem si tohle iracionální chování zdůvodnila tím, že to musí být nepříjemné, když spadnete a zachytí vás lano, zhoupnete se kdovíkam, nějak se drápete zpátky na ty překážky...zkrátka, že se tomu musím vyhnout. Ale chovala jsem se spíš, jako by mi hrozil opravdový pád.

Ještě skoro týden pak jsem měla namožené prsní a zádové svaly, a to je pravidelně trénuju v pozdravech Slunci - na 40 nebo kolik minut neustálého držení většiny váhy těla opravdu nebyly připravené.

Kamarád to pojal úplně jinak. Roztáhl ruce a klidně si hopkal po houpajících se prkýnkách. Věřil svému lanu a sedáku a užíval si to. Nenamohl si pochopitelně nic.

O dva dny později jsem poprvé v životě měla přednášku v kulturním centru, o ájurvédě.
Vím, že o tématu dokážu mluvit bez problémů z hlavy, a původně jsem si chtěla připravit jen soubor bodů, které mi pomohou nic podstatného nezapomenout.

Místo toho jsem nakonec několik hodin tvořila podrobnou prezentaci a během večera se jí držela. Jak těch lan.

Když jsem pak analyzovala, jaké to bylo, bylo zřejmé, že bez prezentace to mohlo být lepší.

Samozřejmě, na takové věci přijdete až, když je zkusíte.

A taky možná, že kdybych se bývala dokázala v neděli nedržet těch lan, v úterý bych našla odvahu mluvit napřímo.

Kolikrát v životě jsme vlastně v bezpečí, můžeme udělat to, co skutečně chceme, ale místo toho se nezbavíme úzkosti a křečovitě se dál něčeho držíme?

Osvícení lidé tvrdí dokonce, že se nám nemůže doopravdy stát vůbec nic. A dokáží se podle toho i chovat, jednat opravdu odvážně, podle nejhlubších přání své duše, a podstoupit i velká nebezpečí, když je to třeba.
To je samozřejmě hodně vysoká úroveň, my obyčejní lidé se bojíme ohrožení svého života, zdraví nebo živobytí, která jsou z našeho pohledu velmi skutečná.

Ale i na té naší úrovni se vyskytuje hodně úzkosti, která ani z toho našeho obyčejného pohledu není skutečně opodstatněná. Většinou je to o zvycích. Udržujeme nějaký zvyk nebo rutinu, přestože v tom nejsme šťastni. Proč? Bojíme se to změnit. Přitom stačí úplně obyčejný rozum obyčejného člověka na uvědomění, že když to změníme, vlastně se vůbec nic nestane. Svět nám obvykle nespadne na hlavu, když změníme práci nebo školu, začneme se něco nového učit, začneme jinak jíst nebo někomu začneme říkat NE.
Ale v hlavě jede generátor úzkosti, který tvrdí, že takovéhle kroky jsou nebezpečné. Pokud ho přistihneme, je zjevné, že plácá iracionální hlouposti. Ale často ho nepřistihneme. Necháme ho plácat.

Do toho lanového parku rozhodně musím jít znova. Jsem přesvědčená, že na druhý nebo nějaký další pokus už to dám :)