Chodiči a nechodiči

Malé zamyšlení nad radostí z chození po nohou, a tím jak a proč tahle radost některé lidi míjí...a jak jde zkoumat a objevovat :)
-------------------------------

V lednu jsme na Tenerife strávily pár dní s kamarádkou, cestovatelkou, která už léta stopuje, couchsurfuje, woofuje, zkrátka putuje. A jak už to tak bývá, když jste na novém místě, toulaly jsme se trochu kolem, po vesničce, kde jsem byla ubytovaná na farmě, a jejím okolí. Pak si Alenka dala tripa a já ji doprovázela, a to se člověk toulá ještě víc :)

Alenka (jméno změněno:) sice najezdí tisíce kilometrů, převážně stopem, ale na chození moc není. Toho jsem si všimla, a sama to i řekla, už když jsme se potkaly minule, v Amsterdamu. Už po hodince procházky po rovince kolem kanálů ji bolely nohy a chtěla si sednout.

V Los Silos to měla daleko těžší, jako celé Tenerfie se totiž i tohle místo skládá ze samých svahů a srázů. Pořád chodíte z kopce a do kopce, jinak to nejde. Alenka pochází z rovinaté země a do kopců se v životě moc nenachodila, přesněji řečeno snad dokonce vůbec.

Brzy jsme narazily na velký rozdíl v tom, jak vnímáme chůzi.

Pro mně je chození prostě základní běžná aktivita, jako sezení nebo stání. Nevnímám ho jako zvláštní námahu, nepotřebuju k němu moc energie. Unavím se po pár hodinách, a i pak můžu jít dál.

Vděčím za to dvěma věcem: jednak asi svému přirozenému založení, hodně ale také rodičům. Celé mé dětství jsme s mámou a babičkou chodili na dlouhé pěší procházky po městě i venkově, a celé prázdniny jsme trávili túrami na horách. Takže vím, že chodit je příjemné, přirozené, že se přitom a potom cítím dobře, že jenom pěšky pořádně poznám místa, kde žiju... Vím i, že dokonce i když jsem začala znova chodit na výlety po několika týdnech nemoci a ležení v posteli, tělo si vždycky během pár dní zase zvyklo a udělalo mu to moc dobře. Nikdy jsem chodit nepřestala, vyrazit ven a prostě jít a jít pro mě byl způsob relaxace i v obdobích největší lenosti a workoholismu u počítače.

Až dnes chápu, jaký dar to je, a to právě díky setkávání s lidmi, kteří to mají jinak.

Alenka si začne stěžovat na únavu tak po dvou kilometrech, tedy po půl hodině chůze. Dřív, pokud je to do kopce. Když má před sebou zhruba kilometrovou vzdálenost k nějakému místu, připadá jí to “daleko”, a dobře si rozmyslí, jestli se tam vydat. Chůzi zjevně vnímá jako namáhavé cvičení - vyslovila mnoho výroků na toto téma, které mě vždycky znova naplnily údivem.

Protože na tripu lidé rádi věci zkoumají, daly jsme se o tomto tématu do řeči. Sama se nad tím zamyslela, jestli je to normální, považovat chůzi za takovou námahu. Položila si otázku, jestli za tím není nějaký zdravotní problém, třeba se srdcem.

To je samozřejmě možné. Těžko posoudit. Může jí něco být.

Ale když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že zdaleka není první, koho jsem potkala, kdo o chození říká takovéhle věci a chová se, jako by výstup na menší kopeček byl div ne maratón.

Spíš naopak: takových lidí je hodně. A všichni vykazují zhruba stejné příznaky. Nechce se jim dobrovolně chodit víc než tak kilometr, maximálně dva. Hodinová procházka už je pro ně sportovní výkon, ze kterého si pak potřebují odpočinout. Vidí-li před sebou vzdálenost delší než pár set metrů, překonat ji pro ně představuje podstatný výdej energie a musí pro to mít vážný důvod, v žádném případě tam například nepůjdou jen tak dvakrát, nebo tam a zpátky, když to nemusí nutně být. Výstup na kopec je sportovní výkon na druhou, a často si zvolí raději se o něj ani nepokoušet (jet autem, lanovkou, zůstat dole).

A když jsem přemýšlela dál, došlo mi, že stav těch lidí vlastně chápu, protože ho sama znám. Cítila jsem se přesně tak, když jsem bývala nemocná s průduškami. Nedávno se mi to opakovalo, takže to mám v živé paměti. Při infekci horních cest dýchacích se člověku špatně dýchá, jeho aerobní kapacita velmi klesne, a tak se každý pohyb stává namáhavější. Chůze se změní ve sportovní výkon, který vyžaduje energii, a velice dobře si rozmyslíte, kolik kroků opravdu musíte udělat. Pohodlí, které poskytují auta, vlaky a výtahy, se najednou stává zásadní a životně důležité, pokud ho nemáte, těžce dýcháte, potíte se a je vám velmi nepříjemně.

Ale to ještě není přesně ono. Vlasntě jsem zažila stav, který byl situaci nechodících lidí ještě bližší: ten samý. A také nedávno. Před rokem, v roce 2012. Začalo to právě ošklivou bronchitidou, která se táhla asi měsíc. A sotva jsem se zotavila, onemocněla jsem znova a všechno se opakovalo. Výsledek: skoro dva měsíce bez pohybu. Občas jsem musela ven, ale právě proto, že se mi špatně dýchalo, jsem jezdila všude autem (začala jsem řídit pár měsíců předtím). Tedy chovala jsem se zhruba stejně, jako se tisíce lidí chovají pořád, i když jsou zdraví: autem od domu na nádraží, po městě pár kroků a jinak tramvají, autem na nákup, domů, doma sedět, ležet.

Co bylo výsledkem? Dostala jsem se přesně do toho stavu, ve kterém pravděpodobně žijí všichni nechodiči. Když jsem se nakonec uzdravila, byla jsem tak slabá, že jít pěšky na nádraží (necelé 2 km) pro mě byl sportovní výkon, ze kterého jsem se unavila a zadýchala. A nějakou dobu jsem se mu vyhýbala. Když jsem přijela na párty, připadalo mi jako “pohyb”, že tam musím chodit sem a tam, mezi tábořištěm a stagí. Když jsem se šla projít do lesa, zhruba po hodině jsem měla “dost” a bolely mě nohy.

Protože na takový stav nejsem zvyklá, a už je to mnoho let, co jsem bývala nemocná, nepamatovala jsem si, co se s tím musí dělat, že pomůže jen prostě to “rozchodit”. Tuším ještě další asi 2 měsíce jsem fungovala v cyklu únavy a lenosti, kdy jsem se “námaze” vyhýbala a jezdila autem.

Výsledek: strašlivě mě bolela záda. Zjistila jsem, že moje záda, aby si udržela základní pružnost, nutně vyžadují chůzi. Jinak ztuhnou na kámen, speciálně okolo bederní páteře, a každé probuzení je utrpení. Jóga ani jiné cvičení nestačí. Zkrátka nejsou dělaná na celodenní sezení.

To mě nakonec přimělo probrat se, spolu s jarním počasí. Začala jsem zase chodit pěšky, vyrážet na výlety, a dalo se to do pořádku.

A teď už si plně uvědomuju, že jezdit autem je past. Ty kroky, které člověk neudělá, mu chybí, opravdu chybí.

Dnes si svoje kroky hlídám. Tato zkušenost mě naučila, že potřebuju každý den nachodit okolo 4 km, abych se cítila normálně a udržovala své tělo v normálním stavu, abych měla uvolněná záda, aby mi fungovalo trávení, zkrátka ze spousty důvodů.

Jak je to tedy s těmi lidmi? Myslím si, že hlavní příčinou jejich stavu je ve většině případů prostě...nechození. Není to žádná zvláštní nemoc, je to stav zesláblosti způsobený nedostatečným používáním vlastních nohou.

Obzvláště těžké případy bývají lidé okolo aut, automechanici a tak. Protože ti jezdí autem opravdu pořád a všude. Všimli jste si toho taky? Pokud by chlapík ze servisu měl ujít 300m k vozu zaparkovanému za rohem, vezme si na to auto :)

Dobrá zpráva na tom je, že se ten stav dá velice snadno napravit. Stačí jít se každý den projít, a během pár dnů už to nebude námaha ale radost, a za měsíc to bude nejsamozřejmější věc na světě. A zároveň přibyde energie, vnitřní pohody a jakéhosi vnitřního prostoru uvnitř sebe. To myslím vážně. Když se nehýbete, energie uvnitř stagnuje. Když se rozhýbe, začne proudit, vytvoří se uvnitř čistější a volnější prostor – a ten se může zaplnit novými myšlenkami, nápady, vizemi....

Když jsem byla malá, někdy jsem měsíc ležela se zápalem plic, a pak jsme přijeli do Krkonoš, a hned začali chodit 15km denně. První tři dny to bylo těžké. Ale vydržela jsem, protože jsem věděla, jaká bude odměna: po těch pár dnech tělo začalo fungovat, a začala jsem se cítit naprosto nádherně :) Tak snadné to je.

Samozřejmě, tohle je až zbytečně extrémní přístup, to není třeba, podvečerní potoulání po okolí domova nebo lesoparku za paneláky úplně stačí.

A mimochodem, nebylo to mládím, že jsem to zvládala tak snadno. Tenkrát s námi na túry vyrážela babička, které bylo v období, kdy jsme chodili nejintenzivněji, okolo 75 let. 30 km za den jí nedělalo problém. A to ani nebyla nějak zvlášť trénovaná. Prostě jen věděla, že je to normální, přirozené, příjemné a dělá jí to dobře. Užívala si s námi čerstvý vzduch, stromy, kameny, modrou oblohu, a šla. Neviděla v tom dřinu nebo trénink, jen radost.

A když člověk chodí pěšky, dá mu to úplně novou úroveň spojení s místem, kde žije. Pozná místa, o kterých by jinak vůbec nevěděl. Cítí půdu, kopce, stromy, lidská sídla, ví přesně, kde co je, kudy kam dojít, co se děje, jak se daří živým tvorům, potoku i lidem.

V západních zemích člověk vídá lidi, kteří praktikují chůzi jako “fitness”. Dozvěděli se z médií, že chození je nezbytné pro zdraví, a tak ho provozují jako “trénink”. Poznáte je na první pohled: kráčí rázně až toporně, ve sportovním oblečení, se sluchátky na uších, často s úporným výrazem. Plní si další povinnost, kterou už chtějí mít za sebou.

Je asi lepší, když to dělají alespoň takhle, než kdyby to nedělali. Chůze je důležitá i pro psychické zdraví. Tělo, které je z nedostatku kroků celé ztuhlé a stagnuje v něm potrava, způsobuje frustraci, nerudnost, nervozitu. I ten “fitness-chodič” pravděopodobně bude mít díky své aktivitě o něco lepší náladu a bude lépe vycházet se svými blízkými.

Ale chodit takhle je trochu škoda. Člověk přichází o většinu radosti.

Přijde mi daleko lepší o nic se nesnažit. Zapomenout na ideu, že provozuju nějaké „cvičení“, a vnímat procházku jako příjemný klidný čas pro sebe. Jít svým tempem, a kam mě nohy nesou. Vnímat svět kolem sebe, vydávat se po cestičkách, které mě přitahují. Nacházím tak svoje vlastní magická místa, místa kde se mi líbí, která mě nabíjejí a ráda se tam vracím.

Kdysi jsem někde objevila termín „lokální šamanismus“... To je ono. Být šamanem ve svém vlastním malém světě – tím, kdo důvěrně zná svůj prostor, je v kontaktu s duchem různých míst v okolí svého domova, komunikuje s nimi, přináší jim svou úctu a pozornost, a odnáší si uvolnění, jasnost, moudrost. A tím se stává uzemněnější, víc spojený se skutečností, a to mu zase umožňuje větší rozlet do jakýchkoli dimenzí.

To můžete třeba zkusit i vy, pokud to zatím neděláte:). Nebo k tomu zkusit inspirovat své blízké, kteří to ještě nedělají :) Prostě jen chodit, dívat se, pozorovat, mít rádi místa, živé tvory, kameny, domy, povídat si s nimi a naslouchat jim. Doma i na cestách. Na cestách je to taky něco úžasného: prostě se sebrat a pořádně to nové místo prolézt :)

A příjemným vedlejším účinkem pak je, že když chodíte po městě, nenamáhá vás to a nebolí vás nohy. Když máte před sebou vinoucí se kilometrovou cestu k majáku nad oceánem, nepotřebujete si 10x rozmyslet, jestli je to smysluplné využití vaší omezené energie, prostě vyrazíte a jdete se tam podívat, jen tak pro radost. Kdekoli potřebujete chodit, můžete se plně soustředit na to, kudy chodíte, co se kolem děje, co prožíváte, vaše tělo se vám nepřipomíná, neruší vás bolestí nebo únavou, protože chůze je pro něj samozřejmost.

Pokračování příště, chtěla jsem napsat ještě něco o chození do kopců, ale to je ještě jiný krásný příběh a zaslouží si vlastní text.

Ťapání zdar :)

Jít za svou hvězdou

"Steering by Starlight" je útlá knížka, kterou napsala americká životní koučka Martha Beck. Setkala jsem se s ní poprvé před pěti lety, ve zlomovém období, kdy jsem hledala, co dál. Přečetla jsem od dětství stovky a stovky knih, a jen o několika z nich mohu říct, že mi skutečně změnily život. Tato k nim patří. Nevyšla česky, a tak bych to nejlepší z ní ráda zkusila sdílet alespoň tímto článkem.

Autorka je typem "samouka", k povolání koučky se dostala skrze vlastní pestrou životní cestu plnou těžkých "šamanských zkoušek". V knize čerpá ze své mnohaleté zkušenosti s pomáháním klientům, z vlastních zážitků v procesu osvobození a sebeobjevování, ale i z moudrosti původních kultur, především australských Aboridžinců.

Základní ideou knihy je, že každý z nás v sobě má část, která přesně ví, proč tu jsme, zná naši unikátní cestu a poslání.
S touto částí sebe se potřebujeme dostat do kontaktu a její vedení následovat, protože jen tak můžeme být v životě doopravdy šťastní - když jsme skutečně sami sebou. 
Martha Beck této části naší osobnosti říká Stargazer. Doslova to znamená "ten, kdo hledí na hvězdy". Ponechám ale v dalším textu anglické slovo, protože je krásné, výstižné a krátké, a nemá vhodný český ekvivalent.
Kniha "Steering by Starlight", tedy "Jít za svou hvězdou", je příručkou k procesu osobní transformace, kdy se zbavujeme toho, co v naší mysli překáží, a učíme se následovat svou vnitřní pravdu.

Na mnoha místech budu přímo citovat věty, které mě hluboce oslovily. Knížka je plná užitečných cvičení, jež může kdokoli použít k práci sám se sebou. Pokusím se jich zde co nejvíce reprodukovat, takže si je můžete vyzkoušet sami.

Úvodní přehled: Tři fáze osvobození

1.  Rozpuštění (překážek, které nám brání v pohledu na hvězdy)

Když se housenka zakuklí, aby se proměnila v motýla, ze všeho nejdříve se musí totálně rozpustit. Stane se z ní kašička z nerozlišených buněk, kde nezůstanou žádné struktury z jejího předchozího života.
"Nemusíte se učit, jaké je vaše poslání, váš osud. Už ho znáte. Potřebujete se jen odnaučit myšlenkám, které vás zaslepují, takže pravdu nevidíte."
Zaslepují nás různé druhy myšlenek. Některé se jeví zářivé a pozitivní: "Mám tak skvělou práci, když mě ještě povýší a dostanu přidáno, budu se cítit úplně naplněný..." Jiné jsou negativní: "Nic nemá cenu, celý svět je proti mně. Nemůžu nic dělat, jen se tu válet a chlastat..." Ale ať jsou naše představy jakékoli, pokud zakrývají a zamlžují to, co by nám přineslo pocit radosti a smyslu, jsou falešné.
Abychom mohli vidět svou cestu jasně, musíme rozpustit své staré mentální struktury. A to bývá těžké. Protože s nimi se může začít rozpadat i naše ego. "A ega nesnáší, když je ohrožena jejich existence."

"Musíte se vzdát života, který jste si naplánovali, abyste dostali život, jenž na vás čeká." (Joseph Campbell)

2. Snění (utváření vize budoucího života)

Jakmile je housenka v kukle úplně rozpuštěná, její DNA začne říkat buňkám, jak se přeskládat v úplně nového tvora.
To samé se děje, když rozpustíme struktury své mysli. Začneme vidět první záblesky své skutečné pravdy, začneme snít nový sen, ze kterého se pomalu začne formovat mapa naší cesty, našeho pravého života. A v realitě okolo nás se začne dít spousta malých událostí, synchronicit, které nám s tímto procesem pomáhají.

3. Odvaha (jít naší skutečnou cestou)

To, že je nová cesta správná, ještě neznamená, že bude snadná. Často musíme bojovat. Ale to je v pořádku.
Když je čerstvě utvořený motýl uvnitř kukly připraven, začne se dobývat ven. Je to těžký a nebezpečný proces a nové stvoření je měkké a zranitelné, když se vysouká do vnějšího světa. Ale čím delší a těžší je opouštění kukly, tím silnější pak motýl bude a tím déle bude žít.

Kapitola první: Začínáme od konce

Následující cvičení a techniky vám pomohou navštívit hvězdnou observatoř ve vaší hlavě a zažít, jaký to bude pocit, žít jako Stargazer.

1. Dostat to, co chci
Napište seznam několika věcí, které opravdu chcete:

Opravdu chci:
1. .......................................................
2. .......................................................
3. .......................................................
4. .......................................................
5. .......................................................

Většina lidí zde uvede věci, úspěchy, partnery... Ale to jsou jen prostředky. Ve skutečnosti nám jde o pocity.
Zkusme to tedy znovu.

Jak se budu cítit, když získám to, co chci (použijte váš předchozí seznam):

1. Když získám 1., budu cítit......
2. Když získám 2., budu cítit......
3. Když získám 3., budu cítit......
4. Když získám 4., budu cítit......
5. Když získám 5., budu cítit......

Máme spoustu různých přání, ve skutečnosti ale toužíme jen po několika jednoduchých pocitech. Obvykle k nim patří klid a mír, bezpečí, někam patřit, pohodlí, láska, radost, svoboda...
Často si myslíme, že jich dosáhneme, když získáme milion dolarů, olympijskou medaili, vysněný dům nebo srdce Miss World. Říkáme věci jako:
"Až mě povýší, budu konečně vědět, že jsem dost dobrý."
"Kdyby mě moje žena přestala kritizovat, mohl bych se uvolnit."
"Až zhubnu, budu moct chodit na rande."

Ono je to ale přesně naopak:
"Vnější okolnosti nevytváří naše citové stavy. Naše citové stavy vytváří vnější okolnosti."
Pokud si věříte a cítíte se dost dobří, daleko pravděpodobněji vás v práci povýší. Když se uvolníte, budete s lidmi lépe vycházet a budou vás méně kritizovat. Rozhodnete-li se mít rádi svoje tělo teď hned, cítit se krásní a odvážně vyrazit na schůzku s tím, kdo vás přitahuje, bude ve vašem životě radost a dobrodružství, a daleko spíš zhubnete, než kdybyste zůstali doma, s jídlem jako jediným potěšením. Zkrátka je to všechno úplně obráceně.

Všimněte si, o kolik příjemnější je spolupracovat a setkávat se s limi, kteří se chovají, jako by všechny jejich potřeby již byly naplněny, jsou klidní, spokojení, veselí, než s lidmi, kteří se projevují pasivně-agresivně - visí na vás, stěžují si na životní útrapy, vyčítají, bědují, pořád něco vyžadují.
"Zažijete mnohem víc úspěchů ve všech oblastech života, když budete procházet dnem s pocitem, jako byste svého cíle již dosáhli."
Místo, abyste usilovali o přijetí a souhlas ostatních, představte si, že už vás totálně přijímají, že je to naprostá samozřejmost.
Když máte sami sebe rádi, věříte si, přemýšlíte o sobě pozitivně, přitahujete ostatní a je jim s vámi dobře.

Představte si, jak jistě a bezpečně byste se cítili, kdybyste byli bohatí, nebo jakou extázi byste prožívali, kdybyste už byli zamilovaní do svého vysněného partnera. Použijte svou obrazotvornost a přeneste se do tohoto stavu teď hned. Tím už si dáváte přesně to, po čem toužíte.

2. Naučit se mládnout

Většina z nás si za život uložila hluboko do nervového systému pocity strachu, vzteku a smutku. S těmito pocity se nerodíme. Miminka mají od narození jen dva strachy: z hlasitých zvuků a z pádu. Když se strachů začneme zbavovat, náš mozek a naše vědomí začne "mládnout", postupně se vracet blíž a blíž ke svému původnímu stavu, kdy bylo téměř beze strachu. Naše těla sice budou dál pomalu stárnout, ale budete žasnout, o kolik mladší se budete cítit, když omladíte svůj mozek.
Potřebujeme změnit strukturu svého mozku tím, že se naučíme pozitivnímu myšlení a cítění. Velmi k tomu pomáhá meditace.

3. Užívat si budoucnosti: teď hned

Cvičení:
Vyhraďte si 10-minutovou přestávku od zbytku svého života.
Vyberte si jednu položku ze seznamu svých přání a po celých 10 minut si živě představujte, že se splnila. Všemi smysly a do nejmenších detailů. Dělejte to každý den celý měsíc.


4. Ti, kdo nezapadají

Také jste někdy v životě "nezapadali"? Šli jste proti tomu, co vašemu okolí připadalo normální, rozumné a správné? Tak to jste v dobré společnosti. Velká část úspěšných a slavných lidí na tom byla úplně stejně. Z klientů Marthy Beck třeba známá moderátorka, které ve škole, když byla upovídaná, říkali "ve skutečném světě tě nikdo nebude poslouchat". Nebo vynálezce, jenž zažil tvrdou bitvu se svým otcem, když dal výpověď z dobře placené práce programátora, aby začal realizovat "jakési sny" o dosud neexistujících nových přístrojích. Jiná klientka byla celé dětství nemocna, a dnes jako dospělá provází turisty po nebezpečných horách a džunglích....
Všichni tito lidé už od počátku tušili něco o svém osudu. Toužili po věcech, které jejich okolí připadaly nerealistické a nerozumné. Ale oni hluboko uvnitř věděli.... Pocity nezapadání jsou totiž semínka našeho osudu, která se snaží vzklíčit.
Zamyslete se, kdy jste vy sami byli v dětství v rozporu se svým okolím.

Jak jsem nezapadal/a:
Situace 1: ...................................
Situace 2: ....................................
Situace 3: ...................................

Pocity nezapadání, které jsem měl/a jako dítě. Odpovězte co nejvíc dětinsky, i když dnes jste dospělí a rozumní, vžijte se do toho, jak jste se cítili, dozvíte se o sobě něco:
1. Nehodím se do téhle situace, na tohle místo, k těmhle lidem, protože nejsem....
2. Nesnáším tyhle lidi, protože oni nevidí, že já.....
3. Kdybych byl/a ve správném prostředí, s lidmi, jako jsem já, každý by chápal, že jsem....
4. Bylo by mi o tolik líp s lidmi, kteří ne....
5. Je tak frustrující, že ode mně tihle lidé očekávají...
6. Ve srovnání se všemi tady jsem o tolik....
7. Tahle situace je příliš....
8. Nemůžu se dočkat, až se dostanu pryč od lidí, kteří....
9. V téhle situaci se mi chce řvát, protože.....
10. Zlobím se, protože mi tu nikdo nechce dovolit....

Možná se na to vzteklé dítě v sobě, které si tohle myslelo, dodnes zlobíte. Je důležité ho přijmout. Čím více ho dokážete mít rádi, tím tolerantnější a uvolněnější budete ve vztahu k ostatním lidem.
Je velice pravděpodobné, že vaše odpovědi jsou prosté, upřímné, jasné výroky o tom, co pro vás není, a jak má vypadat váš skutečný život.

5. Váš životní příběh pozpátku

Zkuste si pro změnu neuvažovat o životě lineárně, od začátku do konce, ale naopak. Začněte tím, co je dnes. A vracejte se k událostem, na jejichž základě jste dnes tam, kde jste.

To nejlepší v mém životě (vztahy, situace, věci...)
1..............................................
2...............................................
3...............................................

A teď díky čemu jste je získali:

Šťastná událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

Vraťte se dále do minulosti. Co se stalo předtím? Co předcházelo oné šťastné události, co ji umožnilo?

Předchozí šťastná událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

Sledujte řetězec příčin a následků ještě hlouběji do minulosti, až narazíte na události, které jste považovali za nepřijemné a nešťastné, přitom ale přispěly k uskutečnění toho nejlepšího ve vašem životě. Například vás vyhodili ze školy a díky tomu jste založili firmu a potkali svou ženu...

"Nešťastná" událost, která přispěla k tomu, že mám to nejlepší v mém životě
.................................................................................
.................................................................................

A teď změňte perspektivu. Místo abyste si představovali, že jste dosáhli úspěchu navzdory nešťastným událostem, podívejte se na věc tak, že "špatné" věci se přihodily proto, aby vám pomohly stát se tím, kým jste.

Například moderátorka Jennifer si původně myslela: "Narodila jsem se jako dyslektička, proto jsem nesnášela školu, odešla z ní a začala pracovat v rádiu."
Nový pohled na věc: "Mým osudem bylo pracovat v rádiu. Proto jsem se narodila jako dyslektička a nesnášela školu."
Průvodkyně Eileen říká: "Mým osudem bylo žít jako dobrodružka a cestovat divočinou. Proto jsem měla jako malá spostu zdravotních problémů. Naučilo mě to snášet bolest a nade všechno milovat svobodu."

Příběh o tom, jak jsem dosáhl/a toho nejlepšího ve svém životě. Jak to vidí Stargazer:

Bylo mým osudem dosáhnout/získat/potkat.......(uveďte jednu z těch nejlepších věcí ve svém životě).
..........................................................
Proto se stalo něco negativního (uveďte "špatnou" událost, kterou jste zmínili výše)
..........................................................
To naštěstí vedlo k.......(napiště, co bylo důsledkem)
..........................................................
A díky tomu se stala ta další věc
..........................................................
A takhle mě osud přivedl k tomu nejlepšímu, co dnes v životě mám.

Takto můžete převyprávět celý svůj životní příběh.
Možná vám to připadá jako neobjektivní hra s fakty.
Ale když vyprávíte svůj život jako soubor náhodných událostí, které často dopadají špatně, nebo dokonce jako zoufalý boj, kde je všechno proti vám, nejste o nic objektivnější.
Neexistuje žádný důkaz, že některý z těchto pohledů je více "reálný" než ty ostatní. Negativní, nihilistická verze není o nic ověřitelnější než optimistická a kreativní.

Obrovský rozdíl je v tom, jaký vliv má příběh, který sami sobě vyprávíte, na vás samotné. Je jen na vás, jestli chcete věřit, že máte za sebou temnou bolestnou cestu slzavým údolím, nebo se rozhodnete vidět ve svých dosavadních prožitcích smysl, sílu a nespočet zázraků, které vás udělaly tím, kým dnes jste.


Baví vás to? Chcete s hvězdnou perspektivou pracovat dál? Pokračování příště: další kapitola pojednává o našem vnitřním generátoru strachu, a jak ho zvládnout.